Rodiče nás mohou odnaučit důvěřovat vlastním prožitkům

Rodiče nás mohou odnaučit důvěřovat vlastním prožitkům
Aktuality

Většina lidí nedokáže vnímat vlastní potřeby, spíš jsme sbírkou toho, co nám v dobré víře vnutili výchovou naši rodiče a jiné autority. Je na tom postavena část bídy tohoto světa.

Děti dělají mnoho pokusů, baví je dělat „bác“, „žbluňk“ a baví je například vše, co vydává hlasité zvuky. Poznávají tak svět a obvykle je to spojeno s libými pocity. Dítě nevidí rozdíl mezi „bác“ rozbité skleničky či „bác“ gumové hračky, dokonce s rozbitou skleničkou se toho daleko víc děje, je to větší zábava. Rodič však obvykle řekne, s větší či menší intenzitou, že pocit radosti je špatný, nebo dokonce že dítě je špatné, když se mu líbí rozbíjet skleničky.

Samozřejmě je třeba dítěti vysvětlit, že rozbíjet skleničky není užitečné, ale současně nezpochybnit jeho touhu objevovat ani jeho libé pocity při tomtéž.

Jinak se stane, že zažívá rozpor mezi tím, co cítí a mezi tím, co mu rodič říká, že by mělo cítit. A přestane důvěřovat svým prožitkům a místo nich se začne ztotožňovat s prožitky rodičů či jiných autorit. A prohlubuje se vnitřní rozpor mezi tím, co zažívá a tím, co si myslí, že by mělo zažívat. Posupně dospěje a tento nesoulad se projeví jako různý druh traumat, psychické nepohody či deprese; neschopnosti uvést do souladu to, co cítí a přeje si vyjádřit, s tím, co se od něj čeká.

Cesta zpět je možná, ale není snadná, protože jsme se dávno odnaučili naslouchat své vlastní intuici. Možná bychom byli schopni jí důvěřovat, ale následovat ji nemáme odvahu. A tak znova zrazujeme sami sebe. Potřebujeme hodně odvahy, protože názory druhých, které jsme přijali za své, jsou v nás pevně uchyceny. Ale je to začátek cesty k mentálnímu zdraví. Stojí to za to.

„Neexistuje zdravá žárlivost, vše co je opravdu zdravé,
je zdrojem trvalé lásky a štěstí.“