Přítel versus manžel – nemám sílu odejít

Přítel versus manžel – nemám sílu odejít
Partnerská poradna on-line

Začínám mít pocit, že se dostávám tam, kde nechci být a jak kdybych se bála z rozjetého vlaku vystoupit. Je to zřejmě o sebevědomí a strachu z nového, to je špatně, jak tady čtu. V kostce: našla jsem si přítele na internetu, psaní, závislost a láska jako trám se vším všudy. Přítel zvelebuje byt a nelení vše dělat podle toho, co se líbí mně. Je rozvedený, je nám přes čtyřicet a má vše vyřešeno, já mám opak. Jsem vdaná a nemám vyřešeno nic. Manžel není špatný člověk, ale my dva se odcizili, už tomu je pár let, zřejmě každý máme trochu jiné představy o životě do budoucna. Nemiluji ho, nemám chuť s ním cokoliv podnikat. Co je pro mě problém? To, že už nejméně třikrát jsem měla možnost se zbalit a odejít a já to neudělala, strachem z reakcí okolí, z té velké změny, strachem ve mně? Četla jsem si tu, že je třeba dělat věci tak, aby bylo co nejméně nešťastných. Já když odejdu, nechám za sebou štrůdl lidí nešťastných, budu šťastná jen já a přítel a jeho rodina. Nevím, čím to je, nebo co se to se mnou děje, že odmítám odchod k muži, který mně miluje a já jeho, s kterým bych začala žít, změnila práci, která mně nebaví. Nenacházím ten správný impuls bouchnout do stolu a říct, jak se věci mají a odejít. Myslela jsem si, že za láskou bude jednoduché odejít, ale není. Ničí mě že nejsem silnější, kde vzít tu sílu?

Petra

Petra Jarošová odpovídá:

Petro, začíná to vypadat na epidemii, již jste v krátké době třetí žena, která mi píše na toto téma. Abych se stále neopakovala, zkusím na to jít trochu jinak; podívejme se na historii lidstva.

V pamatovatelné historii bylo jen velmi málo období, kdy byly ženy s muži rovnoprávné. To, co zažíváme v dnešních demokraciích ohledně práv žen, je vlastně něco v minulosti neslýchaného: žena se může, ale nemusí vdávat, může se dokonce i rozvést a nezatratí ji ani církev, ani společnost, dokonce jí často stát pomůže, aby neskončila v bídě. Jenže – právě proto, že to vlastně nikdy nebylo, nemají ženy na co navázat. Po celou dobu se musely vdávat za toho, koho jim vybrala rodina nebo církev a nikoho nezajímalo, jak jsou emočně uspokojeny vzniklým svazkem. Určitě se to občas povedlo, ale je jisté, že většina žen byla nucena to všechno nějak přežít. Bylo normální, že se musely obětovat svým dětem. Že musely být vděčné svému muži, na němž byly ekonomicky závislé. Že si nemohly dovolit vyloučení ze společenství, kdyby vybočily a rozhodly se následovat své srdce. I to se občas dělo, ale jen v případě těch nejstatečnějších žen, které ale často skončily na okraji společnosti.

A my teď máme ve srovnání se statisíci let pár desetiletí svobody. Není proto divu, že ve spoustě žen se vědomí, že si zaslouží také vlastní citový život, a že obětovat se není žádná zásluha, že je to jen zvyk vytvořený historickými okolnostmi, objevuje jen obtížně a nedokážou se s ním identifikovat. Když se generace žen před námi obětovaly, když byly utlačovány a  jejich emoční uspokojení nikoho nezajímalo, není prostě na co navázat. Není tady dost příkladů žen, které si dopřály být šťastné. Proto ten ostych, pocity viny a silná úzkost při představě, že má žena právo následovat své srdce.

To může být jedno z možných vysvětlení, proč to je tak těžké. A potom je tady velký omyl, kterého se dopouštíte vy i všechny ženy před vámi, které se také bojí ukončit nefunkční vztah:

Vy si myslíte, že když se obětujete, budete vy nešťastná, ale ostatní členové rodiny budou šťastní. Chtěla bych vás vyvést z omylu. Nešťastná žena nemůže, i když by si to velmi přála, vytvořit zdravé a šťastné vztahy s ostatními lidmi. Není doopravdy schopná učinit šťastným svého muže a ani své děti. Navíc dětem na podvědomé úrovni napomáháte k vytvoření patologických vzorců, jak vypadá vztah muže a ženy. Aby byly schopny mít funkční partnerské vztahy, potřebují funkční příklad. Nejen na vnější úrovni, že jsou doma peníze, je uklizeno a uvařeno, ale také na úrovni emoční. Když budete pokračovat v hraní her, jak to děláte teď a myslíte si, že pro jejich dobro, vychováte z nich citové invalidy, kteří mohou mít velké problémy se svými partnery. Nenechte se mýlit, že o čem se nemluví, děti necítí. Samozřejmě že ano, nasávají vás jak houbu a budou mít tendenci vaše chování i chování vašeho manžela kopírovat, se vší neupřímností, která u vás vládne. Nemusí si to uvědomovat, ale budou se tak chovat a nebudou vědět proč.

Svým chováním k manželovi také přinášíte zprávu, že nevěříte, že by si mohl nějakou jinou ženu najít a být s ní šťastný. Proč jej tak podceňujete? A i kdyby třeba nechtěl, je to jeho právo se takto rozhodnout. Manželství není doživotní vlastnictví druhé osoby. Je to smlouva, kterou můžeme zrušit, když některé ze stran přestane vyhovovat.

Může se stát, že vás děti odsoudí. Osobně si myslím, že když s nimi budete vše komunikovat a pokud je váš vztah zdravý, vše pochopí a budou vám přát štěstí. Citově zralé děti totiž takto reagují. Chápou, že neztrácí ani jednoho z rodičů a že je oba mají rádi, jen teď bude trochu jiný systém bydlení a potkávání se, či slavení svátků. Budete muset vytvořit nové rituály, ale proč ne? Takže se zamyslete nad tím, proč svým dětem nevěříte. Pokud jste něco zanedbala při své péči o ně, můžete to stále napravit. A jestli ne, nemáte se čeho bát. Nutnou podmínkou ale je, že se k jejich otci budete chovat ohleduplně, s vděčností a úctou. Za vše dobré i špatné, co jste spolu zažili. Potřebujete mít vůči němu čistý stůl a transformovat všechny negativní emoce. Také si musíte být jistá, že jste udělala vše pro to, aby byl šťastný a lépe už to neumíte. Když jste vyčerpala všechny možnosti, je logické, že je na řadě jiná žena, aby se o to pokusila. Když o něm budete mluvit s úctou, děti nebudou mít potřebu ho chránit a vymezovat se vůči jednomu z vás. Musíte je ujistit, že si přejete, aby vaše komunikace pokračovala, abyste zůstali přátelé. Že je nechcete získávat na svou stranu proti manželovi. Potom to pro ně bude daleko lehčí. Je to možné tak udělat a je spousta lidí, kteří to tak zvládli. Zůstali přáteli a děti snadno přijaly i nové partnery.

Vy sama se rozhodujete, jestli chcete být šťastná, nebo ne. Je vaším právem trpět třeba do nekonečna. Ale pamatujte, že svou bolestí nikoho okolo vás šťastným neuděláte. Není to žádná zásluha. Je to jen akt slabosti. Když budete šťastná vy, bude šťastné i vaše okolí. Bude to z vás zářit a všichni, kdo vás mají opravdu rádi, se z toho budou radovat. A nabydou jistotu, že jste se zachovala správně. Může to chvilku trvat, vašim rodičům i dětem, ale stane se to. A pokud máte dceru, budete jí velkým příkladem, protože ten boj o právo na štěstí vybojujete za ni. A ona už nikdy nebude stát před takovým dilematem. Vybojujete to i za všechny dívky, které se budou rodit v následujících pokoleních vaší rodiny. Ten boj stojí za to už kvůli nim. Věřím, že sílu, po které voláte, naleznete. Dovolte si být šťastná. Můžete.

 

 

Váš dotaz

Zde můžete zadat dotaz. Dáma v nouzi si vyhrazuje právo publikovat Váš odeslaný dotaz. Pokud si nepřejete uveřejnit Vaše jméno, zvolte smyšlené.

Pište, prosím, své otázky s diakritikou, tedy s háčky a čárkami. Nemám časový prostor vaše otázky textově upravovat. Moc děkuji!



Můžete zadat ještě 1300 znaků




„Neexistuje zdravá žárlivost, vše co je opravdu zdravé,
je zdrojem trvalé lásky a štěstí.“