S manželem to nefunguje

S manželem to nefunguje
Partnerská poradna on-line

Dobrý den, nějaký měsíc mám přítele, vždy jsem si říkala, to je ten pravý a odejdu k němu a budu s ním žít báječný život. Jsem totiž vdaná už spousty let, děti skoro dospělé, s manželem to nefunguje, jak by mělo. S přítelem je mi hezky, jenže mám pocit, jak kdybych pomaličku odkládala růžové brýle. Říkám si, že chlapi jsou vlastně podobní, jeden vyniká v tom a druhý v něčem jiném. Vím, že kdybych šla za přítelem, tak bychom si žili jako dva zamilovaní lidé, takový free život, pokud bychom neodložili ty brýle úplně. S manželem, s tím jsem na něco zvyklá, úplně mi to nevyhovuje, sex s ním mě nebaví, ale říkám si, zda jsem si to v hlavě nenastavila sama tím, že s přítelem to bylo dokonalé? Taky mám trochu děs jen tak odejít, protože jako rodina fungujeme vcelku dobře a já děti miluju. Taky miluju přítele, ale poslední dobou ho vidím trochu jinak než v průběhu, cítím že, s ním jsem ze soucitu, protože je sám kvůli mě. On je nevrlý a netrpělivý, že nejsem už s ním a to chápu. Dávám si vše za vinu a neskutečně se tím trápím. Já nevím, jak se rozhodnout, jestli má smysl ničit rodinu a mít prospěch v lásce, jestli v něčem nepřihmouřit oči a žít tak nějak v normálu. V životě jsem už pár ran dala manželovi, tak váhám, zda spíše dát šanci rodině, nebo sobě a příteli? Nejraději bych se neviděla!!

Káťa

Petra Jarošová odpovídá:

Milá Káťo, celý život je o tom, jestli najdeme odvahu žít další vteřinu, minutu, den podle svého srdce, svědomí a vnitřní i vnější upřímnosti. Normální je říkat, co si myslím, být v souladu sama se sebou a vždy hledat řešení, které přinese prospěch co největšímu množství lidí v co nejdelším čase. Toto univerzální pravidlo nikdy nepřestane platit, až na to, že většina lidí si myslí, že jsou v nějaké speciální situaci, která právě jim nedovoluje říkat, jak věci jsou doopravdy, která je nutí, aby jednali tak, že ubližují druhým nebo sobě. Víte, proč to tak je?

Protože ti všichni mají ve svém mentálním systému obrovské množství vzpomínek na situace, kdy se pokusili být pravdiví, upřímní a špatně to dopadlo. Kdy se odměňovala lež a neupřímnost a za pravdu se trestalo. Historie lidstva je toho plná. Potom je velmi pochopitelné, že když se objeví situace, která nějak připomíná ty minulé, i když jsou uložené v podvědomí a my si je neuvědomujeme, máme tendenci zachovat se stejně jako tenkrát: zase lžeme a jsme neupřímní k druhým a abychom to přežili, tak i sami k sobě, protože se nemůžeme zbavit přesvědčení, že to tak bude lepší. Nebude. Jakmile přestanete hledět jen na bezprostřední prospěch a začnete se dívat na svůj život z dlouhodobější perspektivy, vždycky zjistíte, že upřímní lidé jsou vyrovnanější a šťastnější, druzí jim víc naslouchají a víc důvěřují. Bezpochyby často čelí obtížným situacím, ale právě díky nim jsou silní a stabilní.

Už jsem na vaše téma napsala tolik článků, že nemá význam ho znova rozebírat. Ale zaujalo mě něco jiného ve vašem dopise. Píšete o růžových brýlích a o jejich odkládání. Je to pojem, o kterém se často mluví, ale lidé málo vědí, jak to vlastně funguje. Samozřejmě je tady nějaká chemie, která všemu v prvních měsících pomáhá, ale ta je až následkem toho, co se stane, když se zamilujete. Zamilováváme se do těch, kdo v sobě manifestují pozitivní vlastnost, kterou jsme zatím sami nerozvinuli, protože jsme nevěřili, že bychom to dokázali. Proto je v nás potlačená, jako nerozvinutý potenciál. A člověk, který tuto vlastnost má, nás fascinuje proto, že nám ukazuje nás samé. Díky tomu se otevřeme a dané kvality mohou vstoupit do vědomí, být poznány a zrealizovány. Je to proces tak fascinující, protože nám umožňuje se rozvíjet, že v tu chvíli prostě nevidíme ostatní kvality, které už nás nemusejí tak bavit. Protože ale málokdo je takto vědomý, aby rozuměl tomu, co se může od daného protějšku naučit, ne vždy této možnosti využije a danou lekci se nenaučí. A jako u každé nové hračky, po určitém čase ta fascinace vybledne a my potřebujeme novou hračku, aby nám ukázala totéž. A tak bloudíme z jednoho vztahu do druhého, nenaučíme se nic a začne převládat pocit, že všechny nebo všichni jsou stejní. Přesně, jak píšete. Tento pohled na muže může mít dvě rozdílné příchutě: v pozitivním případě se žena naučí, že opravdu je většina mužů stejná v tom, že chtějí mít vedle sebe partnerku, která se jim líbí, moc nemluví, když přijdou z práce, miluje se s nimi pokaždé, když mají chuť, skvěle vaří, je dobrá máma a je s ní pohoda. Když je žena schopna naplnit tyto potřeby, s velkou pravděpodobností bude vztah šťastný. Když si ale od začátku zvolí partnera, se kterým nemá potenciál šťastného vztahu zejména na sexuální úrovni, samozřejmě, že sexu je málo, muž je potom nevrlý, žena ukřivděná a už se spouští všechny známé vzorce chování mezi mužem a ženou. Potom je nespokojená, vymění ho za jiného, který zase nesedí a zase to špatně dopadne a tak pořád dokola. A to je ten negativní případ, kdy se žena nenaučí nic, vůbec nepracuje s příčinou, proč vůbec si vybírá určité typy partnerů, co to říká o ní a co by s tím mohla udělat, aby to příště vedlo ke spokojenosti všech zúčastněných.

Měla byste prověřit, nakolik je váš nový partner opravdu novým partnerem a nakolik je jen neokoukanější kopií vašeho manžela. V druhém případě by to znamenalo, že jste se ještě nenaučila ani první lekci a váš odchod by s velkou jistotou postupně vedl k dalšímu zklamání. Bylo by moc dobře, kdybyste se ještě poradila s nějakým odborníkem, než odejdete. Těch pár měsíců, co jste s novým partnerem, je ještě příliš krátká doba, aby se na ní dalo stavět.

Přeji vám, ať se rozhodnete ku spokojenosti vaší a vaší rodiny a hlavně, ať jste šťastná!

 

Váš dotaz

Zde můžete zadat dotaz. Dáma v nouzi si vyhrazuje právo publikovat Váš odeslaný dotaz. Pokud si nepřejete uveřejnit Vaše jméno, zvolte smyšlené.

Pište, prosím, své otázky s diakritikou, tedy s háčky a čárkami. Nemám časový prostor vaše otázky textově upravovat. Moc děkuji!



Můžete zadat ještě 1300 znaků




„Neexistuje zdravá žárlivost, vše co je opravdu zdravé,
je zdrojem trvalé lásky a štěstí.“